Listopad 2015 | @52knih

Já, Poutník – špionážní román propracovaný od začátku do konce

Miluju detektivky. Miluju špionážní romány. Kniha Já, Poutník od Terryho Hayese nabízí obojí. A ani na jedné ze 760 stran se nebudete nudit. Naopak. Našli jste zábavu na dlouhé zimní večery.

V jednom newyorském bytě došlo k vraždě. Dokonalé vraždě. Jak kdyby si někdo přečetl příručku o vyšetřovacích metodách a krok po kroku zničil veškeré stopy.

A kdo jiný by měl takovou vraždu vyšetřit, než člověk, který tuto příručku napsal?

Pokračovat ve čtení „Já, Poutník – špionážní román propracovaný od začátku do konce“

Marťan v hajzlu – odborně a vědecky řečeno

Mysleli, že umřel. Neměl to přežít. A stejně se života držel jak tonoucí stébla, i když byl, odborně řečeno, totálně v hajzlu. Stal se z něj Marťan.

To si tak odletíte na misi na Mars. Jste už třetí posádka na podobné misi, takže vaše jméno bude znát maximálně tak archiv NASA a pár nerdů. A pak na tom Marsu umřete.

Krása.

Jenže neumřete tak docela. Počítač sice tvrdí, že jo, a vaši kolegové vezmou roha, ale vy se navzdory všem předpokladům proberete a zjistíte, že jste na celé planetě sami, máte sotva co jíst a nejbližší mise se na Mars dostane za pár let. Zjistíte, že…

Že jste v hajzlu.

K tomuto vysoce odbornému a profesionálnímu zhodnocení situace hned na začátku knihy Marťan od Andyho Weira dospěl astronaut Mark Watney.

Kdyby podobně přístupně mluvili všichni vědátoři, měl by Neil deGrasse Tyson po ptákách.

Pokračovat ve čtení „Marťan v hajzlu – odborně a vědecky řečeno“

Stárnutí se stylem

Ve sbírce povídek Stolek s citrony se Julian Barnes zaobírá stárnutím – někdy vítaným pokrokem, jindy nezbytnou součástí života.

Rád si povídám se staršími lidmi. Hlavně těmi aktivními, co se nacestovali a něco zažili. Mají nadhled, vidí více souvislostí a když umí vyprávět… je to prostě krása. Docela se těším, až toho zažiju víc a docvakne mi, že mnoho věcí bylo vlastně poněkud jinak.

A taky se těším na selektivní paměť a vzpomínání jen na to dobré.

Pokračovat ve čtení „Stárnutí se stylem“

Fantasy roku: Pán věže

Loni jsem první díl trilogie Stín krkavce, knihu Píseň krve od Anthonyho Ryana, označil za drsnějšího Harryho Pottera.

Dneska bych si za to přirovnání nejradši naliskal.

Pán věže je fantasy plné politiky a záliby v krutosti a válkách. Smrtijedi v podání Rowlingové jsou ve srovnání s některými scénami roztomilí domácí mazlíčci. Asi by bylo férovější jako hrubý příklad pro srovnání uvést Hru o trůny od G. R. R. Martina.

Pokračovat ve čtení „Fantasy roku: Pán věže“

Klasika povinné četby: Na střeše je Mendelssohn

Jiří Weil: Na střeše je Mendelsson — Jiří Weil: Na střeše je Mendelssohn

Na střední jsem měl skvělou češtinářku. Ale ani ta moc nenadělala s tím, jak se učí literatura.

Jiří Weil. Narozen, zemřel. Židovský spisovatel, vyhnul se koncentráku tím, že předstíral smrt a pak se ukrýval. Děj knihy: Dva dělníci mají za úkol sundat sochu židovského skladatele, ale omylem hodí oprátku na krk Wagnerovi, nacistickému idolu. Konec, šmytec, jede se dál.

Z popisku v učebnici (výtahy typu Literatura v kostce) to zní jako celkem humorný postoj ke zvěrstvům, co se děly za druhé světové. Jako oddechová četba. S takovým nějakým úmyslem jsem si tuto knihu s povedenou obálkou v Levných knihách koupil.

No a pak jsem se začetl a říkal si: No do pr-ele.

Pokračovat ve čtení „Klasika povinné četby: Na střeše je Mendelssohn“