Churchilla mám moc rád. Když jsem tedy za hlasování v Křišťálové lupě dostal slevový kupón na novinku Faktor Churchill od Borise Johnsona, s koupí e-knihy jsem neváhal. Za 39 Kč by to nekoupil jen blb.
A já se za blba považuji nerad.
Na druhé straně… i když jsem si čtení užil, jsem rád, že jsem koupi knihy odkládal tak dlouho, až jsem ji dostal takhle zalevno. Za plnou cenu bych byl trochu zklamaný.
Knihy mě vždycky bavily víc než filmy. A nemluvím jen o zfilmovaných předlohách. Rozhovor Bohdana Slámy a Miloše Formana o tom, jaké to je mít povolání režisér, mě ale přiměl začít na některé filmy koukat novýma očima.
Z Formanových filmů jsem viděl jen kousek Přeletu nad kukaččím hnízdem a kousek muzikálu Vlasy. Ano, jsem barbar a od českého, Oscary a jinými cenami ověnčeného režiséra, jsem viděl velké prd.
Ze Slámových filmů jsem viděl Venkovského učitele. Divoké včely nebo Čtyři slunce jsem zaregistroval, ale… protože moc nemám rád českou tvorbu, odsunul jsem tyto filmy na neurčito.
Po přečtení nádherně zpracované knížky Povolání režisérmám chuť to změnit a udělat si pár filmových maratonů.
Mám rád vědu a pokrok v lidském vědění. A i když nejsem early-adopter a techno-hračička, fascinují mě nové technologie. Možná i proto mám ze všech superhrdinů nejradši Batmana a Iron Mana – protože jejich superschopnost není nadpřirozená; jsou jen a pouze geniální. Jestli to vidíte stejně, bude se vám životopis Elona Muska líbit stejně jako mně.
Ashlee Vance stál před nelehkým úkolem: Elon Musk nebyl novinářským zájmem o svou osobu v jiném úhlu pohledu než jako v podobě geniálního podnikatele vůbec nadšený. Vance se proto setkal s více odmítnutími, než by běžný novinář snesl.
V Muskovi nakonec naštěstí zvítězil puntičkářský vědátor a děs z toho, že by se Vance ve své knize dopustil nějaké odborné nepřesnosti. Svolil ke spolupráci a Vance zplodil knihu, která nesmí chybět v knihovně žádného geeka, nerda a technologického podnikatele.
Vždycky mě bavilo číst životopisy. Máte tak možnost prožít si život někoho jiného – kdo ovšem na rozdíl od románových postav opravdu existoval a opravdu ovlivňoval dějiny. Ještě na základce jsem hltal Churchilla a začátkem tohoto roku jsem Vlastní životopis Agathy Christie, který má skoro 600 stran, slupnul jako malinu.
Když se řekne Agatha Christie, většině lidí se vybaví jména jako Hercule Poirot nebo slečna Marplová. Někdo si možná vybaví i spojitost s lékárnou, jedy, Egyptem či archeologií. A to je asi tak všechno. Málokoho napadne, že za tím vším stojí člověk, který dělal i něco jiného než bylo pouhé psaní. Někdo, kdo měl i bohaté dětství a zažil víc než přemýšlení nad novými zápletkami.
Podobné prozření vám v případě Agathy Christie zajistí její Vlastní životopis. Má bezmála 600 stránek, ale čte se neuvěřitelně lehce. Zajímavé historky a vtipný styl nevytváří solidní půdu pro Agathino tvrzení, že se spisovatelkou stala „možná právě proto, že se nikdy neuměla pořádně vyjádřit.“