Peter Krištúfek: Dům hluchého

Peter Krištúfek: Dům hluchého (obálka knihy)
Peter Krištúfek: Dům hluchého (obálka knihy)

Tak schválně: kdy jste naposledy četli současnou slovenskou prózu, co? Ze jmen si vybavím ledatak Michala Hvoreckého a Dominika Dána – a od nich jsem zatím nic nečetl. Když mi tedy od Větrných mlýnů ve schránce přistál Dům hluchého od Petera Krištúfka, byl jsem zvědavý. Už proto, že je to zatraceně tlustá bichle.

Pohled na těch 800+ stránek mě přiměl dát se na modlení: „Bože, ať to není nějaká nudná kokotina.“

Netuším, do jaké míry za to může ta modlitba, ale Dům hluchého rozhodně nudná kokotina není.

Dům hluchého v domě hluchého

Adam Trnovský, režisér a syn Alfonze Trnovského, lékaře a kdysi významné persony imaginárního slovenského městečka Brežany, se po smrti obou rodičů vrací do rodného domu probrat se jejich majetkem, než se rozpadající dům i s pozemkem prodá.

Při úklidu narazí na Goyovu monografii s freskami z jeho domu, Domu hluchého. A tyto obrazy uvozují každou z osmi částí knihy, ve kterých Adam rekonstruuje dějiny své rodiny od dětství až do doby, kdy otcův význam začal upadat – kvůli jeho hluchotě i temným skvrnám v minulosti – a dějiny městečka Brežany i v podstatě celého Slovenska.

A nejde o dějiny nikterak lichotivé.

Kniha, ve které se děje všechno – a nic

Dům hluchého vás provede slovenskými dějinami v kostce – zhuštěnými do osudů obyvatel jednoho malého, imaginárního města. Od vyhlášení Protektorátu, resp. samostatného Slovenského štátu, přes druhou světovou válku, osvobození, nástup komunismu až k Sametové revoluci a opět samostatnému Slovensku.

Kniha nemá vlastní dějovou linku. V podstatě je to jen líčení běhu času. I jediná záhada v zahradě nalezených kostí vyšumí do prázdna.

Ale stejně budete chtít číst dál, protože si vás Krištúfek zaháčkuje nadhledem a suchým humorem.

Přežít – nebo si užít?

Zlo, které se v té době dělo, nelíčí s takovou samozřejmou brutalitou jako třeba Kateřina Tučková ve Vyhnání Gerty Schnirch.

Ale stejně vám nad těmi bezpáteřními zmrdy, pardon, flexibilními jedinci bude vřít krev.

Je docela rozdíl, když vstoupíte do Strany jen kvůli tomu, aby vám dali pokoj – nebo když do ní vstoupíte proto, abyste se měli lépe než ostatní.

Což hlavně u rovnost hlásajícího socialismu je trapně vtipné samo o sobě.

Ale když s kamennou tváří plynule přejdete od nácků ke komoušům…

Selektivní paměť je super věc, když potřebujete vytlačit trauma. Ale když se k moci dostávají stále ti stejní lidé – tak si za to zbytek národa může sám.

Zapomenout je tak jednoduché. „A nežilo se nám tehdá dobře, co, Maruš?“

Inspirováno skutečnými událostmi

Už způsob vyprávění, vzpomínání zestárlého režiséra, zní lehce autobiograficky.

A úvod, kdy mladý Peterko Krištúfek zpovídá svého dědečka, válečného hrdinu, který nechce tak úplně přiznat, co ve válce vlastně dělal, jen potvrzuje, že zdroj inspirace je více než zřejmý.

Dům hluchého ale není autobiografická kniha. Je to bravurní vylíčení různých osobností soustředěné do jednoho místa. Tak jde čas.

A pokud vám nevadí o těchto dobách číst – nebo vás to dokonce baví –, nenechte si ujít i pohled od východních sousedů. Bratrů.

Mám totiž dojem, že my Češi na bratov Slovákov rádi zapomínáme.

A to asi vysvětluje i to, proč se knížka z nám nejbližší slovenštiny musela přeložit do češtiny. Trochu mě to rušilo, slovensky rozumím více než dobře, ale reakce mého okolí „slovensky bych to nedal“ asi volbu nakladatele ospravedlňuje.

Bohužel, v tak rozsáhlé knize snadno ujedou některé drobnosti – například když se jeden Goyův obraz na jedné stránce jmenuje Stále se učím a o kus dál Pořád se učím. Schválnost? Chyba autora? Nebo nedůslednost překladatelky Petry Hůlové? Netuším. Ale ruší to.

 

Doporučuji pro: milovníky dějin a Marcela Prousta.
Hodnocení: 90 % (v tak tlusté knize při redakci holt ujedou některé drobnosti)

 

Peter Krištúfek: Dům hluchého. V roce 2016 v překladu Petry Hůlové vydaly Větrné mlýny, kterým děkuji za recenzní výtisk.

Autor: Jan Kadlec

Hodně čtu a nechávám si říkat Jane.