Mademoiselle Jolana Ševčíková: Radši ať mě lidi čtou dobrovolně

Jolana Ševčíková je 26letá drobná blondýnka s velmi upřímným jazykem. V srpnu vydala svou druhou básnickou sbírku – Mademoiselle. V brněnském Baru, který neexistuje, jsme si povídali o tom, jak Mademoiselle vznikla a proč by se poezie měla číst víc.

Jolana Ševčíková (fotila Marcela Erhartová)
Jolana Ševčíková (fotila Marcela Erhartová)

Od soutěží ke knížkám

Jak se člověk dostane k tomu, že mu vydají básně? Oslovil tě někdo, nebo jsi sama hledala nakladatele?
Mademoiselle vyšla u Backstage Books, což je mladé a nové nakladatelství. Martin Toman vyhledává mladé autory, kteří by se jinak bez tlačenky neměli kam dostat. Narazil na mě díky tomu, že jsem byla aktivní na studentské literární scéně, účastnila jsem se několika čtení, publikovala veřejně. A pomohli mi i známí ze žurnalistiky, kteří sem tam potřebovali do školy nějaký rozhovor, věděli, že píšu, že mi už něco vyšlo a popovídali si se mnou.

Mademoiselle je ale druhá kniha. Kde ti vyšla ta první? Lehounké ťuknutí do černé klávesy?
V Akcentu. Tehdy jsem vydavatele hledala sama, knížku jsem už měla připravenou. Pomáhali mi i učitelé na střední, kteří mě podporovali třeba v literárních soutěžích. Na mladé autory, navíc poezie, ale nikdo není zvědavý. Pak jsem si sehnala sponzora, který vydání zaplatil.

Když se ale na Lehounké ťuknutí dívám dneska, ta sbírka ani vyjít nemusela. Mademoiselle je rozhodně lepší. Některým lidem se však Lehounké ťuknutí líbilo, tak proč ne.

Sex a vztahy jsou tvým velmi oblíbeným tématem.
Jsem 26letá ženská, co ti na to mám říct. Ten věk mezi 20 a 30, hledání sebe sama, kariérního směřování, vlastní sexuality…

Jolana Ševčíková (fotila Marcela Erhartová)
Jolana Ševčíková (fotila Marcela Erhartová)

Četla jsi třeba sbírku lovevole od autorky annazbrna? Vydalo to taky Backstage Books.
Vím o tom a četla jsem nějaké úryvky, ale celou sbírku ne. Upřímně, poslední rok jsem byla dost asociál, nečetla jsem, nepsala jsem, dokončovala jsem diplomku a učila se na státnice. A teď se prokousávám komínkem knížek, které jsem během té doby dostala a můžu si je užít bez pocitu viny, že čtu beletrii nebo poezii, zatímco bych měla dopisovat diplomku. Ale ty ukázky mi přišly dobré.

Mně totiž připadá podobná tvé tvorbě. Upřímné, ze života, čte se to strašně dobře.
Nehledáš v tom skryté jinotaje. Někdy jsou věci prostě takový, jaký jsou. Nemá smysl v nich hledat něco hlubšího, žijeme tady a teď. Jsem hodně přímý člověk, naprosto u mě platí co na srdci, to na jazyku.

Někdy to zní dobře, když vymyslíš něco sofistikovanýho, když vymyslíš něco, co ti ostatní nechápou. Je to takový… pocit výjimečnosti. A to jsou právě ty věci, které oceňují porotci v literárních soutěžích.

Jasně že moje poezie neosloví každého, ne všichni ji ocení, berou ji jako moc přízemní, ale já píšu podle sebe a tak, abych se cítila dobře.

O vzniku Mademoiselle a odvážné obálce

Jak vznikala Mademoiselle? Byla jsi sama sobě kurátorkou, nebo jsi výběr nechala na někom jiném?
Mademoiselle vznikala docela dlouho. Pět, šest let. Měla to být první sbírka, která by rozjela Backstage Books. Ale já pak měla jiné věci na práci a Martin nerad umělce tlačí, takže… se to táhlo. A pak jsem skladbu pořád měnila, někdy jsem napsala něco nového, jindy se u něčeho divila, jak jsem to tam mohla chtít… Průběžně jsem konzultovala s pár lidmi, ale výběr jsem převážně dělala sama.

Knížka má velmi odvážnou obálku. Ještě že se nejmenuje Mademoiselle Kunda podle jedné z básní.
Ale ona měla! Jen jak ta sbírka vznikala tak dlouho, tak jsme se trošku zklidnili. Uzrávalo to a pak jsme se rozhodli udělat ji decentnější, ne tak křiklavě nebo prvoplánově provokativní. Přístupnou i našim rodičům. I když… ať se netváří, že to nikdy nedělali. To bych tady nebyla.

V poslední době ale vzniklo více podobně explicitních knih, jako třeba Spoušť nebo Špičkou jazyka…
Jo, já jsem z té grafické úpravy nadšená. A i když jsme z názvu odstranili Kundu, chtěla jsem to tam nějak ponechat. Úkol padl na grafičku Dominiku [Jančíkovou] a já jsem z výsledku nadšená. Kamarádky tu knížku chtěly, ještě než vyšla z tisku.

Ano, z tvorby Backstage Books se mi Mademoiselle líbí nejvíc, grafická úprava už dospěla. A je to jejich druhá tištěná kniha, tuším?
Asi ano, Backstage Books se stále vyvíjí. A je radost s nimi spolupracovat, čiší z nich nadšení. Kdybych něco vydávala znovu, jdu znovu k nim.

O současné české poezii

Po pár sbírkách, kterým jsem naprosto nerozuměl, je Mademoiselle příjemné osvěžení. Vždycky přemýšlím, jestli je chyba u mě, nebo u toho autora.
U toho autora. Všichni se tváří strašně intelektuálně, čtenář se ztrácí ve spoustě krásných obrazů… a cítí se jak idiot. A kvůli takovým autorům se přestává číst poezie, lidi to vnímají jako něco, čemu nemůžou rozumět.

Sleduješ moderní básnickou scénu? Vytipovala bys někoho, kdo tě oslovil?
Moc ne. Je toho spousta, ale nemám kapacitu chodit a objevovat. Ale když někdo něco doporučí, podívám se na to ráda. A asi tě nepřekvapí, že miluju Krcháče, na jeho čtení jdu, kdykoli můžu. Petr Hruška taky píše hezké věci, stejně jako Radek Malý. K většině věcí se fakt dostanu na doporučení, „hele, tohle je super, přečti si to, možná se ti to bude líbit“. Nerada bych se ale prokousávala sama dvaceti sbírkami, abych našla jednu jedinou, která se mi nějak bude líbit.

V rámci spolupráce na Almanachu neodekadence, který dával dohromady Kamil Princ (vyšel před čtyřmi lety, pozn. red.), jsem se seznámila s nějakými dalšími současnými mladými autory. Například Jirkou Ferynou, který psal velmi zajímavé věci.

Myslíš, že by se poezie měla číst víc?
Měla. Teda… nerada říkám, ať někdo něco má. Ale měla. (smích)

Vadí mi, jak se k poezii přistupuje ve výuce literatury. To ty mladý lidi vůbec neinspiruje ke čtení! Maximálně pár prokletých básníků, ale třeba v současné literatuře existuje tolik autorů, kteří jsou dobře čitelní a vhodní pro ty mladý rozervaný lidi, kteří se s nimi snadno ztotožní. Třeba ten Krchovský.

Myslím si, že by se měl změnit přístup, jak se k výuce a propagaci poezie přistupuje. Každý si může přečíst knížku, stejně jako jít třeba do kina. Ale nemají motivaci.

Stejná otázka z jiného úhlu: proč bychom měli číst poezii?
Protože je super! (smích)

V dnešní době lidi strašně moc mluví, jsme přetížení komunikací, říkáme strašně málo podstatných věcí. Poezie je ale opak: na strašně malém prostoru vyjádříš strašně moc věcí. Můžeš se ve zkratce ztotožnit s nějakou emocí nebo prožitkem.

Jak tvoří Mademoiselle Jolana

Psaní tě bavilo odjakživa, nebo tam byl nějaký zlom, kdy jsi začala potřebovat se vypsat?
No, mylná představa je, že mě to někdy bavilo. Je to pro mě spíš způsob sebevyjádření, který pro mě byl přirozený odmala. Už jako dítě jsem si vymýšlela říkanky a v pubertě píše básničky snad každá holka.

Vydrželo mi to jako přirozený způsob, jak se projevit a vyrovnat se sama se sebou. Je to pro mě tak přirozené, že o tom ani neumím mluvit.

No a v patnácti jsem zkusila pár věcí na popud mých učitelek poslat do literárních soutěží. Do té doby mě nenapadlo, že by to někdo mohl chtít číst. A přimělo mě to začít víc přemýšlet nad kvalitou samotného textu a nad formou.

Píšeš či publikuješ jen poezii nebo se věnuješ i próze?
V šuplíku nějaké texty mám, ale nikdy jsem s nimi nešla ven. Nic nevylučuju, ale i tak by to rozhodně nebyl román. Povídky možná. V próze ale nemám takové sebevědomí, abych s něčím šla ven.

Vracíš se ke svým pracím, přepracováváš je? Nebo jedeš na první dobrou?
Minimálně. Občas vyměním slůvko, ale neměním podstatu básně. Občas napíšu strašné sračky, ale to jde spíš pryč, než že bych to přepracovávala. Spíš si dělám poznámky, píšu si verše, které mě napadnou. A pak občas cítím přetlak, musím tvořit, takže se vrátím k těmto poznámkám a črtám, proberu je, načerpám inspiraci a píšu.

Máš na to nějaký papírový deník, systém, nebo žiješ v chaosu?
Jsem strašně neorganizovaný člověk. Snažím se vše držet pohromadě v deníku, ale dost často poslouží poznámky v mobilu, náhodné papírky v kabelce, v nejhorším případě spoléhám na paměť.

Necháváš se vést jen spontánní náladou a potřebou psát, nebo si ke stolu sedneš jako k práci, denně v nějaký čas jako někteří spisovatelé?
Asi tak. Je to jako se sexem. Když není nálada, neuděláš se. Když nálada je, sedneš a píšeš, případně si pustíš nějaké porno, teda koukneš na ty poznámky… a jedeš.

Obdivuju, když někdo dokáže být kreativní na povel. U románů to chápu. Když má člověk talent, má strukturu příběhu… Tak je to jako školní slohovky. Máš téma, 45 minut a jedeš, protože musíš. A když máš talent, tak ta práce je kvalitní.

U kratších útvarů, jako jsou právě básně, podle mě toto ale nefunguje. Navíc mě psaní neživí, necítím teda potřebu nutně denně psát. Jsem schopná půl roku nic nevytvořit – a pak za večer napsat tři básně. I když použitelná je třeba jenom jedna.

Z podobného soudku: Máš při psaní nějaký rituál?
Jak kdy. Někdy to nestíhám. (smích)

Ale často se do tvořivé nálady dostávám: čtu si něco hezkého, udělám si čaj, zapálím svíčku, nachystám čokoládu k ruce…

Většinou mě ale věci napadají, když mám čas sama pro sebe. Kdy se můžu probírat myšlenkami. Třeba když jedu ve vlaku, můžu si s tou myšlenkou hrát, rozvíjet ji… To jsou ty chvíle, kdy si je datluju do mobilu. Anebo když jsem dělala model na FaVU. Padesát minut jenom ležíš. Nemůžeš se zvednout a nápad si poznačit, tak si to musíš pamatovat. A dovolená… takové to, když… dobré slovo je zastavení se. Když neřeším pitomosti, zastavím se, nemusím myslet na nic důležitého.

Měla jsi někdy potřebu ničit, nebo jsi spíše archivářka? Toužila jsi někdy všechno spálit?
Asi mám spíš ty archivační sklony. Neprožívám věci moc dramaticky.

Chtěla by ses dostat do čítanek? Backstage Books hashtag #chcemebýtvčítánkách používají rádi.
No, to nevím.

„Mladá brněnská škola poezie“ třeba…
Zas takové ambice nemám. Radši ať mě lidi čtou dobrovolně.

Autor: Jan Kadlec

Hodně čtu a nechávám si říkat Jane.