Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách (obálka knihy)
Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách (obálka knihy)

Tak tu máme další básnickou sbírku. Tentokrát od Kateřiny Rudčenkové s názvem Chůze po dunách. Dobrý první dojem udělá už zlatavou obálkou – je to však tak nějak i dojem poslední.

Ne že by ty básně byly špatné. Koneckonců, kdo jsem já, abych posuzoval kvalitu poezie, žeano. Jen na rozdíl od předchozího Petra Borkovce v mysli nemám žádnou báseň, která by mě zaujala, utkvěla mi v paměti.

Básně Rudčenkové vyvolávají představy při čtení – místa, konotace, pocity, které v básních popisuje.

Ale nic z těch živých představ se nedostalo za otočení stránky.

Kdepak zlatá. Chůze po dunách je šedivá

Ondra Lipár mi o této sbírce napsal:

„Chůze po dunách je hodně přímá. Nic se tu neschovává, věci tu jsou řečené občas v nadsázce nebo zkratce, ale v první řadě jde o shrnutí zkušeností ženské, která už něco zažila, spousta jí toho ještě čeká a ona si je plně vědomá změn, kterými prošla. Je to nepatetické, přitom ale procítěné a odžité.“

To všechno v Chůzi po dunách opravdu najdete. Nadsázka a zkratka je zde velmi funkční a nedělá ze čtenáře podřadné idioty. Uměl jsem se vcítit do toho, co Rudčenková píše.

Ale kdybyste se mě zeptali, která báseň mě zaujala nejvíc, zarazil bych se a vybavil si jen to, že Chůze po dunách jako jediná ze sbírek, které mi Ondra poslal, smrdí cigaretovým kouřem.

Nevím proč.

 

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách. V roce 2013 vydalo Fra, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Autor: Jan Kadlec

Hodně čtu a nechávám si říkat Jane.