A pozor pozor. Jonáš Zbořil je v mém náhodném výběru pěti kousků současné české poezie jako svěží vítr. Jeho sbírka Podolí se četla příjemně. Možná i díky třem prozaickým vložkám.
Podolí je svazek č. 92 v Edici poesie Host (a č. 3 ve skvělé minimalistické a typograficky hravé úpravě Braňa Matise).
Oproti svým kolegům v Nejlepších českých básních 2015 (nebo ve srovnání s Martinem Reinerem) je Zbořil obrazutvornější. Netopí se v metaforách, při čtení mi naskakovaly obrazy, uměl jsem si pod jeho verši něco představit.
Z Černého mostu do temných vod Podolí
Sbírka Podolí je rozdělena do tří částí: Černý most, Cizí kontinent, Temné vody. Zbořil postupuje od důvěrně známých míst přes objevování těch nových (i v zákoutí své duše) až po temná zákoutí (nejen své duše).
Na koncích jednotlivých částí jsou zařazeny úseky prózy – scéna z podolského bazénu, kam chodil autor s bratrem a matkou plavat.
Vzpomínka, která skončila.
Doslova.
Mládí vpřed
Zbořilova sbírka byla v době svého vydání nominována na cenu Magnesia Litera. A chápu proč.
Jeho poezie je živá. Čtivá. Mladý člověk se s ní ztotožní.
(A malý spoiler na příští týden: Marie Iljašenko se svou sbírkou Osip míří na jih je stejně skvělá.)
Doplňte k tomu nápaditou úpravu knížky s důrazem na typografii a máte v rukou velmi zdařilý počin. Hezky se na to kouká, hezky se to čte, na instagramu to vypadá intelektuálně.
Edici poesie Host začínám fandit.
Jonáš Zbořil: Podolí. V roce 2013 vydalo Nakladatelství Host, kterému děkuji za recenzní výtisk.