Na střední jsem měl skvělou češtinářku. Ale ani ta moc nenadělala s tím, jak se učí literatura.
Jiří Weil. Narozen, zemřel. Židovský spisovatel, vyhnul se koncentráku tím, že předstíral smrt a pak se ukrýval. Děj knihy: Dva dělníci mají za úkol sundat sochu židovského skladatele, ale omylem hodí oprátku na krk Wagnerovi, nacistickému idolu. Konec, šmytec, jede se dál.
Z popisku v učebnici (výtahy typu Literatura v kostce) to zní jako celkem humorný postoj ke zvěrstvům, co se děly za druhé světové. Jako oddechová četba. S takovým nějakým úmyslem jsem si tuto knihu s povedenou obálkou v Levných knihách koupil.
No a pak jsem se začetl a říkal si: No do pr-ele.
Připomínka toho, co se děje právě teď
Období od roku 1938 do roku 1989 v literatuře nemám moc rád. Vím, co se dělo, ale nechci to vidět, slyšet, číst. Bolí to. Je mi z toho zle. Vyhnání Gerty Schnirch. Není co závidět. Čas ztracených holubic. Tři příklady knih, ze kterých vám bude na nic (ne, napsané jsou skvěle; až moc skvěle, a proto tak fungují), ale je to dobře, protože otevřete oči. Protože nezapomenete. A protože si to spojíte s tím, co se děje teď.
Weil popisuje osudy několika lidí. Útrapy v přídělovém systému. Poklonkování Němcům. Strach z Gestapa. Ale i ochotu a odvahu si pomoci. Míchá dobré a zlé, ale nebojí se zasadit vám brutální ránu.
Přečtěte si ji. I když máte maturitu za sebou
Chápu, proč se kniha Na střeše je Mendelssohn dostala na seznamy doporučené četby kmaturitě. Má tam své místo. Dnes mnohem spíš než před pár lety.
Tato kniha (a jí podobné) nám dnes nepřipomínají to, co se dělo. Ukazují nám, co se může dít, když začneme propadat iracionálnímu strachu a odmítneme vykouknout ze svých ulit.