Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Obálka knihy Žítkovské bohyně
Obálka knihy Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové

Asi jsem se zamiloval do literární vesnice. Jinak si neumím vysvětlit, že mě, čistokrevného měšťáka, v poslední době uchvátily vesnické romány víc než detektivky a fantasy.

Začalo to Člověkem Gabrielem, pak mě dostaly příbuzné Marýny G. a tento týden to stvrdily Žítkovské bohyně cenami ověnčené Kateřiny Tučkové. Svou roli v tomto případě jistě hrála i hezká úprava Martina Peciny (pro HOST tak typická) a fakt, že ta knížka krásně voní.

Žítkovské bohyně mají vše, co si čtenář může přát: nejsou vycucané z prstu, styl vyprávění v mysli vytváří živé obrazy, příběh obsahuje tajemství, záhady a – mohu-li to tak nazvat – i závan magie. I když tady mohu být zaujatý, pro magický realismus mám slabost a Mistr a Markétka patří mezi mé nejoblíbenější knihy.

Geny nezapřeš

Dora Idesová je moderní žena. Kamarádí se s počítači, pracuje v kanceláři, žije ve městě. Kořeny však zapustila na vesnici, v žítkovských kopcích, kde jsou lidé houževnatí, choleričtí a pěstují si silnou lásku k pálence. Socialismus a doktoři je moc neberou; ideologii jim dává církev a nemoci léčí bylinkářky. Nebo abych byl přesný, jedná se o nemoci těla i duše a ty bylinkářky nejsou staré babky v provoněných chaloupkách. Nazývají se bohyně a umí víc než vyléčit rýmu.

Schopnost bohování se dědí a Dora je následovnicí rodu a neteří jedné z nejmocnějších žítkovských bohyní. Dlouho si myslela, že se jí bohování vyhne – nikdy se nevyučila a tak nějak na jejich síly přestávala věřit –, ale geny zapřít nemůže. Stejně jako prokletí rodu.

Forma vás vtáhne do děje

Zvláštním, ale velmi funkčním prvkem, jsou zde „kopie“ spisů StB. Forma, jazyk, styl vás přenesou o několik desítek let zpátky. Za úřednickým soudružským ptydepe tušíte víc než jen jeden pohled na věc. Tučková pak zápisy konfrontuje se vzpomínkami dalších postav, skládá celý obrázek a v mysli čtenáře zanechává pachuť „taková to byla doba“. Podobně jako v estonských Holubicích.

Vzpomínky z dětství, líčení současnosti, ony zápisy a svazky… Bál jsem se, jak to dopadne, protože leckdy jsou podobné fičurky dost samoúčelné a násilné. Tučková tak ale skvěle zachovala jednotu, nemate čtenáře cestováním v prostoru a čase, ví, proč daný druh vyprávění používá. Užíval jsem si nejen příběh, ale i formu. Malý inťoušský orgasmus.

Sežeňte si to

Je snadné si říct: jsou to jenom bylinkářky. Žítkovské bohyně však nejsou jen umně napsanou knihou, která připomíná tradici a význam staré lidové moudrosti. Je to sonda do psychologie závisti, vztahů a víry. Je až fascinující, kolik osudů dokáže zničit jedna jediná duše, která si myslí, že se proti ní spikl celý svět.

Žítkovské bohyně mě dostaly. Přečetl jsem je za den a půl. Vztekal jsem se, bylo mi úzko, občas jsem se bál. Je to přesně ta kniha, která vám způsobí knižní kocovinu: když ji odložíte, jen lapáte po dechu a den či dva nejste schopni začít s novou knížkou, protože stále žijete v jiném světě. A nechcete ho opustit.

 

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Druhé (brožované) vydání v roce 2013 vydalo nakladatelství HOST.

Autor: Jan Kadlec

Hodně čtu a nechávám si říkat Jane.