Nikdy nechoďte do pekla se ztrátou paměti
Probudíte se v nemocnici, nevíte jaké, nevíte proč a už vůbec nevíte, proč vám právě před očima zastřelili doktora. Na klidu vám nepřidá ani to, že ho střelila ženská se vzezřením chlapa – která vzápětí půjde po vás.
K Danu Brownovi můžu mít hodně výhrad. Jeho knihy jsou jak přes kopírák – vybere si historickou osobnost nebo známý „tajný“ spolek, udělá pár rešerší a pak čtenáře uvrhne do víru napětí a nedůvěry – a to nedůvěry typu „tohle se přece nemůže dít“ i „takže hlavní spojenec hlavního hrdiny se ho snaží zabít?“. Kdybyste všechny jeho knihy, především s Robertem Langdonem, četli za sebou, už u druhé byste schéma prokoukli a odhalili zápletku v první třetině.
Pravda nebo lež?
Možná proto jsem rád, že jsem mezi Ztraceným symbolem a (relativně) nedávno vydaným Infernem měl dlouhou pauzu proloženou desítkami naprosto odlišných knih. Ano, věděl jsem, že se vše nejméně třikrát zamotá, ale z podvědomí mi vymizel Brownův vzorec, takže jsem byl často překvapený a – což je pro Browna asi velice důležité, protože to je pro jeho styl typické – pořád jsem musel číst dál.
Za normálních okolností mám krátké kapitoly rád. Takové knihy můžu číst i tehdy, kdy nemám moc času – během cesty v MHD, v čekárnách, nebo když nějaký úkol skončím rychleji a do domluveného Skype callu zbývá pět minut. U Browna to ale neplatí; seká děj v nejnapínavější chvíli, takže úřednice na finančáku by místo klapnutí vazby slyšela spíš „ještě ne!“
Při čtení zapněte Google
Inferno je inspirováno Dantovou Božskou komedií, zejména první částí Peklo. Stejně jako tisíce jiných děl. A Brown toho hodně využívá. Nikdy jsem při čtení knihy negooglil tak moc jako při čtení Inferna.
A právě to na Brownovi musím ocenit – jakkoli může přehánět (a já doufám, že hodně přehání), jeho odkazy na umění vzbudily můj zájem mnohem víc než škola a učebnice.
Tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím
Dantovo Peklo inspirovalo nejen umělce, ale i vědce. Třeba multimiliardáře, který zbohatl na biotechnologických patentech. Který je znepokojen neudržitelným růstem populace (pro ekonomy: Malthus 21. století). Kterého nadchlo pojetí černého moru jako přirozeného očištění od tohoto růstu. A který se rozhodl dějiny zopakovat.
Inferno nádherně ukazuje, že mezi genialitou a šílenstvím je tenká hranice. A že geniální lidé občas mají problém s komunikací. Že zajímavou a zamyšleníhodnou myšlenku občas podají tak, až budí hrůzu a děs. I když jsou v nitru duše hodní a mysleli to přece dobře.
Za mě cajk. Inferno jsem si užil, přečetl ho jedním dechem a… až se to stydím přiznat… ale tak nějak se těším na další jeho knihu.
Dan Brown: Inferno. Český překlad od Davida Petrů a Michaly Markové vydalo v roce 2013 nakladatelství Argo.