Barbara Demicková: Není co závidět

Pocity viny a husí kůže. Není co závidět

Barbara Demicková: Není co závidět (obálka knihy)
Barbara Demicková: Není co závidět (obálka knihy)

Při čtení knihy Není co závidět (Obyčejné životy v Severní Koreji) od Barbary Demickové doporučuji nejíst. Pocit viny by pak byl mnohem silnější než husí kůže, která vám zaručeně vyvstane. Teď v létě to sice může být vítané osvěžení, ale na pořádné zimomriavky zvolte radši Stephena Kinga.

Hlavním motivem této neuvěřitelně silné knihy je hlad. Jistě, budování socialismu má víc rovin než jen nedostatek jídla. Ale o hladu se v této knize píše častěji než v Hunger Games. A to tak věrohodně, že jsem ty tři dny, co jsem Není co závidět četl, jedl jenom chleba.

Je to hrůza. Ale ne literární

OK, přiznávám se: soucit v tom nehledejte. Nechtěl jsem vařit, protože jsem jenom četl a četl. Jednak proto, že příběhy uprchlíků ze Severní Koreje Barbara Demicková zpracovala velmi dobře. A jednak proto, že jsem tu hrůzu chtěl mít rychle za sebou. A tím rozhodně nenarážím na literární úroveň!

Severní Korea není turistům zrovna přístupná. A už vůbec ne těm, kteří hodlají zmapovat, jak bídně se tam žije. Demicková proto použila poměrně zajímavou metodu, jak prostředí popsat: vyzpovídala uprchlíky z jedné oblasti, aby mohla ověřit různé výpovědi a věrohodně popsat alespoň malou část země. V knize tedy servíruje příběhy několika rodin a jednotlivců – od věrných režimu až po ty, kteří vždy pochybovali.

I proto se Není co závidět čte tak dobře. Cynikové tvrdí, že zatímco smrt jednotlivce je tragédie, smrt tisíců je statistika. Tady nahlížíte do života opravdových rodin, cítíte jejich bídu a rezignaci. Začnou vám být blízcí. A plácáte se do kolena a křičíte „No hurá!“, když i ti režimu nejoddanější otevřou oči a rozhodnou se uprchnout.

Deník Anny Frankové pro 21. století

Podobný pocit Jak se toto sakra mohlo dít jsem měl snad jen při čtení Deníku Anny Frankové někdy na základce. A pak v červnu na TEDSalonu v Berlíně při procházce městem po trase Berlínské zdi a u pomníku padlých Židů.

Jenže toto je ještě horší. Toto se stále děje.

Podívejte se na video, TEDTalk severokorejského uprchlíka, který mluví o tom, o čem je celá kniha Není co závidět. (Byť s ní, pokud vím, nemá nic společného.)

Přečtěte si to

Při čtení vás určitě napadne otázka: Proč ten režim už dávno nepadl? Demicková se nad tím podivuje taky. Ale zároveň ve svém líčení nabízí odpověď: izolace, nevědomí, mentalita. Frustrace. A prozření přichází až tehdy, kdy zjistíte, že čínský pes jí lépe než severokorejská doktorka. Tam fakt není co závidět.

Knihu jsem nechtěl dočíst. Kvůli tomu, co se tam děje. Nerad se babrám v neštěstí, nedělá mi to dobře. Ale příběhy těch lidí vás chytnou. Demicková to opravdu napsala skvěle. Je to svérázná reportáž prolnutá s rozhovory lidí, kteří se už asimilovali v moderních zemích. Nahlédnete do historie, kultury i geografie, prožíváte osudy skutečných lidí.

I když vám při líčení o podvyživených dětech s příliš velkými hlavičkami na zakrslých tělíčkách nebude dobře, zvládnuté literární řemeslo stojí za to, abyste si Není co závidět přečetli.

 

Barbara Demicková: Není co závidět (Obyčejné životy v Severní Koreji). V překladu Evy Lee v roce 2014 vydala Kniha Zlín, které děkuji za recenzní e-book.

Autor: Jan Kadlec

Hodně čtu a nechávám si říkat Jane.