Dvanáct kmenů svým stylem trochu připomíná českou sadu čtyř novel Druhý život Marýny G. V deseti kapitolách – nebo spíše povídkách – se seznámíme s jedenácti dětmi a jednou vnučkou Hattie Shepherdové, černošské dívky, ženy, matky a babičky.
Tato kniha spojuje dvě témata, která mám rád: černošskou kulturu a rodinné osudy. Ale to je tak asi všechno.
Seveřani mě nikdy nepřestanou fascinovat. Na jedné straně severští spisovatelé vytváří dojem, že Norsko a Švédsko jsou centra organizovaného zločinu, kde se vraždí pomalu víc než ve Vraždách v Midsomeru, na straně druhé vás donutí v MHD hýkat smíchy u titulů jako je Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, nebo Muž jménem Ove od Fredrika Backmana.
Stoletý stařík má blízko k mému oblíbenému burtonovskému absurdnu ve stylu filmů Velká ryba nebo Forrest Gump. Vyprávění, které je tak barvité, až je neuvěřitelné – ale pak se ukáže, že vypravěč to má v hlavě v pořádku. OK, možná si to trošku přikrášlil. Ale jen trošičku.
Muž jménem Ove se naopak nepouští do neuvěřitelného absurdna. Pan Ove je realistická postava s realisticky vylíčeným životním příběhem. A určitě v okolí najdete někoho, kdo by se v muži jménem Ove poznal. A kdo by doufal, že mu do poštovní schránky nenacouvají tak prdlí sousedi.
Většinou zvládám zařadit věci do černobílé škály: líbí-nelíbí, chutná-nechutná, dobré a zlé. U knížky ZmizetPetry Soukupové jsem ale na vážkách. Jedna část mého Já z knihy úplně odvařená není; ta druhá zase přejela dvě zastávky, aby dočetla kapitolu.
Je to podivuhodné, protože obvykle zastávku nepřejedu ani u velmi dobré knihy. U Muže jménem Ove (stihl jsem přečíst také v uplynulém týdnu, ale článku se dočkáte až příští sobotu) jsem se bavil mnohem víc, považuji jej za mnohem lepší čtení, ale vždy jsem zvládl vystoupit včas.
Tak zaprvé: nebude řeč o komentátorech na Novinkách. A za druhé: nebylo ublíženo žádnému dítěti.
Knížka Stallo od Stefana Spjuta vás zaručeně donutí zvolat OMG! Otázkou však je, jestli to bude ve stylu „OMG, to je TAK boží!“ (můj případ), nebo ve stylu „OMG, to je ale TAKOVÁ kravina!“ (přítelův případ).
Po květnu stráveném se severskou krimi jsem úplně zapomněl na jiné aspekty tvorby tak typické pro Skandinávský poloostrov: tajemno, temno, sychravé pošmourno. Napětí. Faktor Paf.
Asi jsem se zamiloval do literární vesnice. Jinak si neumím vysvětlit, že mě, čistokrevného měšťáka, v poslední době uchvátily vesnické romány víc než detektivky a fantasy.
Žítkovské bohyně mají vše, co si čtenář může přát: nejsou vycucané z prstu, styl vyprávění v mysli vytváří živé obrazy, příběh obsahuje tajemství, záhady a – mohu-li to tak nazvat – i závan magie. I když tady mohu být zaujatý, pro magický realismus mám slabost a Mistr a Markétka patří mezi mé nejoblíbenější knihy.
Tahle 350stránková knížka začíná dost slibně. Starý dobrý Londýn pohledem nižší vrstvy. Mladý kluk se protlouká, jak jenom může, až si jednoho dne pohladí tygra, kterého potkal na ulici. Jen tak.
Bezděčnost jeho počínání a zvláštní vztah ke zvířatům mu zaručí pozornost pana Jamracha, obchodníka s exotickou faunou a dočasného majitele uprchlého tygra. Mladičký Jaffy u něj získá práci a potká Tima, o rok staršího kluka, kterému svět leží u nohou (nebo se tak Tim přinejmenším tváří). Vznikne mezi nimi velmi specifický vztah.
Jeden ze zákazníků pana Jamracha pak přijde se zvláštním přáním: přál by si draka. Opravdového draka. Jaffy a Tim se zapisují k výpravě, která by draka měla chytit a dovézt zpátky.