Letos jsem si předsevzal, že budu číst rozmanitější spektrum autorů: napříč pohlavím, rasami, jazyky a národnostmi. Marcela Serrano a jejích Deset žen zastupuje ženskou literaturu z Chile.
Upřímně: byl jsem skeptický. Devět ženskejch se zpovídá na společném terapeutickém sezení.
Takže ano: nešťastná manželství, nespokojené kariéristky, problémy s dětmi. Jak překvapivé.
Fin Macleod odešel od ženy i od policie, aby se nadobro vrátil do rodné vesnice. Kniha Šachové figurky uzavírá trilogii z ostrova Lewis a vymyká se předchozím dvěma dílům.
Kus policajta ovšem ve Finovi zůstal, a tak se uchází o práci šéfa ostrahy rozsáhlých pozemků. Jejich majitel má krom organizované sítě pytláků problém i s Piskořem Macaskillem, dávným Finovým kamarádem.
Při kopání rašeliny se najde dokonale zachovaná mrtvola. Muž z ostrova Lewis. Ostrov je ale tak maličký, že kdyby na něm, byť před mnoha lety, někdo zmizel – ostatní by si museli všimnout. Nebo ne? Fin Macleod se vrací na rodný ostrov, aby objasnil další záhadu.
Tedy… ne že by Fin o objasňování jakýchkoli záhad stál. Ale když testy DNA ukážou příbuznost s otcem Marsaili, jeho dávnou láskou, tak nějak mu to nedá a více či méně na tajňačku se do vyšetřování zapojí.
A díky neskutečnému charisma mu to dokonce prochází.
Peter May. Skotský autor, o jehož knihách (které v ČR vydává mé oblíbené Nakladatelství HOST) jsem slyšel samé dobré věci. A já ho tak dlouho ignoroval… Myslím, že brzy se dobré knihy poznají podle toho, jak dlouho se jim vyhýbám. Vzdělání jsem si začal doplňovat knihou Skála, prvním dílem trilogie z ostrova Lewis.
Vnější Hebridy. Rašelina, vítr, moře. Už to dokáže upoutat mou pozornost. I když mám slabost pro staroanglické vesničky s roztomilými cihlovými domky a upravenými zahrádkami, mé melancholické, pochmourné já nekriticky miluje Skotsko a vůbec celý sever.
Zamiloval jsem se. Už mé zaujetí sbírkou Podolí od Jonáše Zbořila mi mohlo prozradit, že obnovená Edice poesie Host bude to pravé ořechové. Marie Iljašenko se svou sbírkou Osip míří na jih naplnila a předčila má očekávání od současné české poezie.
Osip může cestovat na jih, Marie Iljašenko ovšem cestuje křížem krážem světem, slovy i svými básněmi.
Její básně se čtou příjemně, Iljašenko se neschovává do přehnaně skrytých metafor, naopak: hraje si se slovy a významy. Zejména jednotlivé básně v poemě Osip míří na jih, po které je pojmenována celá sbírka, na sebe navzájem odkazují, využívají opakujících se motivů a tvoří čtivý a kompaktní celek.
A pozor pozor. Jonáš Zbořil je v mém náhodném výběru pěti kousků současné české poezie jako svěží vítr. Jeho sbírka Podolí se četla příjemně. Možná i díky třem prozaickým vložkám.
Podolí je svazek č. 92 v Edici poesie Host (a č. 3 ve skvělé minimalistické a typograficky hravé úpravě Braňa Matise).
Oproti svým kolegům v Nejlepších českých básních 2015 (nebo ve srovnání s Martinem Reinerem) je Zbořil obrazutvornější. Netopí se v metaforách, při čtení mi naskakovaly obrazy, uměl jsem si pod jeho verši něco představit.
Má osobní výzva za pochopením současné poezie pokračuje sbírkou Hubená stehna Twiggy od Martina Reinera. Ač je knížka opravdu hezky zpracovaná vizuálně, obsahem mi k oblibě současné české poezie moc nepomohla.
Dost možná je problém jenom ve mně. Jsem obyčejný čtenář prahnoucí po příběhu, pointě, vybroušeném, avšak celkem přímočarém stylu. Metafory v poezii (jsou-li tam nějaké a nejedná-li se jen o náhodné výkřiky a konotace) mi až na vzácné a lehce popově dekadentní výjimky (mrk na Krchovského, mrk na lovevole) prostě unikají.
A tak jsem se aspoň pokochal hezkou úpravou knihy s retrofotkami, které může závidět kdejaký hipster s posledním instagramovým filtrem.
Krchovského sbírka Já už chci domů mi po rozpačitém startu Poetického Máje spravila náladu. Ještě že je česká poezie tak rozmanitá.
Jsem tak trochu kulturní barbar. To, že existuje někdo jako J. H. Krchovský, jsem netušil až někdy do ledna 2014, kdy během mého pracovního pohovoru prošel pod okny kanceláře a kolegyně, kterou jsem měl nahradit, nadšeně vypískla.
A i tak mi trvalo dva roky, než jsem si od něj něco přečetl.
S poezií mám – krom nějaké povinné středoškolské četby – pramálo zkušeností. A přijde mi to škoda, protože pár experimentů (Spolu, lovevole, brněnská exhibice ve slam poetry) mě celkem zaujalo. A tak jsem oslovil mé oblíbené Nakladatelství Host s prosbou o průřez moderní básnickou tvorbou, která se mi postará o čtivo na květen.
Vykopávám almanachem Nejlepší české básně 2015.
Výhoda: Průřez nejsoučasnější tvorbou. A navíc s komentářem k výběru, autorskými komentáři a závěrečným esejem Tomáše Gabriela o současné poezii.
Nevýhoda: Výběr je velmi subjektivní – Tomáš Gabriel vybral něco přes stovku básní a Petr Borkovec dle svého vkusu pak z těchto finalistů vybral hrstku vítězů. Zajímalo by mě, co se oběma pánům při čtení poezie honí hlavou.