Kdysi dávno jsem se rozhodoval, kterou knihou ukončím své panictví. Tedy co se tvorby Kateřiny Tučkové týče. Dotaz na přátele moc nepomohl; rozdělili se na dva stejně velké tábory. Nakonec tedy zvítězila má láska k magii a vybral jsem si Žítkovské bohyně.
A udělal jsem dobře.
Vyhnání Gerty Schnirch je totiž ukázka velmi dobře odvedené práce. A to je jejím darem i prokletím.
Vem špetku Stmívání, smíchej je s Hunger Games, okořeň Harry Potterem a kapku si vycucej z prstu. A máš Kostičas.
No, první dojmy nebyly nic moc. Ale jsem člověk brumbálovského typu, který v knihách věří na to dobré. Koneckonců, přečetl jsem všechny tři díly upíří ságy Stmívání, v naději, že Bella prostě nemůže být tak blbá. (Spoiler: může.)
Zápletka Kostičasu je asi taková: někteří lidé se rodí se zvláštními jasnovidnými schopnostmi (jako kouzelníci v Harrym Potterovi). Ostatní se jich bojí, „loví“ je a jednou za čas vězně transportují. Těmto obdobím se říká kostičasy (a podobají se sklizním v Hunger Games). A pak tu máme stockholmský syndrom a love story jak ze Stmívání.
Jestli jste někdy přečetli nějakou knihu, asi tušíte, jak se to vyvine. Jestli jste přečetli ty tři knížky z první věty, můžete si podrobnou zápletku napsat na kartičku, zalepit ji do obálky a po přečtení se poplácat po rameni, jak dobře jste to uhádli.
Dvanáct kmenů svým stylem trochu připomíná českou sadu čtyř novel Druhý život Marýny G. V deseti kapitolách – nebo spíše povídkách – se seznámíme s jedenácti dětmi a jednou vnučkou Hattie Shepherdové, černošské dívky, ženy, matky a babičky.
Tato kniha spojuje dvě témata, která mám rád: černošskou kulturu a rodinné osudy. Ale to je tak asi všechno.
Seveřani mě nikdy nepřestanou fascinovat. Na jedné straně severští spisovatelé vytváří dojem, že Norsko a Švédsko jsou centra organizovaného zločinu, kde se vraždí pomalu víc než ve Vraždách v Midsomeru, na straně druhé vás donutí v MHD hýkat smíchy u titulů jako je Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, nebo Muž jménem Ove od Fredrika Backmana.
Stoletý stařík má blízko k mému oblíbenému burtonovskému absurdnu ve stylu filmů Velká ryba nebo Forrest Gump. Vyprávění, které je tak barvité, až je neuvěřitelné – ale pak se ukáže, že vypravěč to má v hlavě v pořádku. OK, možná si to trošku přikrášlil. Ale jen trošičku.
Muž jménem Ove se naopak nepouští do neuvěřitelného absurdna. Pan Ove je realistická postava s realisticky vylíčeným životním příběhem. A určitě v okolí najdete někoho, kdo by se v muži jménem Ove poznal. A kdo by doufal, že mu do poštovní schránky nenacouvají tak prdlí sousedi.
Většinou zvládám zařadit věci do černobílé škály: líbí-nelíbí, chutná-nechutná, dobré a zlé. U knížky ZmizetPetry Soukupové jsem ale na vážkách. Jedna část mého Já z knihy úplně odvařená není; ta druhá zase přejela dvě zastávky, aby dočetla kapitolu.
Je to podivuhodné, protože obvykle zastávku nepřejedu ani u velmi dobré knihy. U Muže jménem Ove (stihl jsem přečíst také v uplynulém týdnu, ale článku se dočkáte až příští sobotu) jsem se bavil mnohem víc, považuji jej za mnohem lepší čtení, ale vždy jsem zvládl vystoupit včas.